Co je podle vás dneska klíčový problém české energetiky?

Priority a řešení problémů energetiky se v Česku řadí podle toho, o kterou zájmovou skupinu se jedná. Pro průmysl obnovitelných zdrojů energie je priorita jasná ‒dotáhnout do úspěšného konce zákon označený jako Lex OZE II. Dát zkrátka legislativní základy pro komunitní energetiku a také pro nové subjekty v energetice, jako je agregátor, aktivní zákazník. Nyní se bojuje o to, aby se do Česka dostala ještě akumulace, což je pro mě naprosto prioritní. Argumenty této části energetického segmentu se opírají hlavně o zpoždění, které máme v tomto bodě za Evropou. Kdybych to měl vyčíslit, pak se jedná už o zhruba dva a půl roku, kdy  se uvedená legislativa v domácím prostředí táhne a kdy se už evropské směrnice k této problematice měly do domácí legislativy implementovat. Nemusím snad dodávat, že když se to takovým tempem potáhne dál, budeme čelit, řekl bych zbytečně, dalším sankcím EU. Bohužel už i s tím máme zkušenosti.

Jedním z pilířů moderní energetiky má být ta komunitní. Nevidíte zde spíše kolize?

Ano, máte pravdu. Nikdo nezpochybňuje, že společné rozhodování obyvatelů bytových domů včetně pověstných „esvéjé“ je i v případě instalace a provozování energetických center nutné. Dovedu si představit, že dohady o tom, zda dát na střechu fotovoltaiku s menším či větším výkonem nemusí být rychlé a jednoduché, a budou i domy, které se nedomluví, to je fakt. To však ještě není důvod, aby se odvětví komunitní energetiky zamázlo. Bude totiž poměrně dost objektů, kde se lidé domluví, a jsou i objekty, které sice mají jednotlivé bytové jednotky, ale mají jednoho vlastníka, pro kterého bude podobné rozhodování jednodušší. Myslím, že velkým krokem k rozvoji tohoto odvětví je i to, že od začátku ledna 2023 je v nových pravidlech pro trh s elektřinou klauzule, že se nevyžaduje bezpodmínečný souhlas ke sdílení vyrobené elektřiny od všech bytových jednotek v domě. Musí se jen společně dohodnout jedno odběrné místo, kde bude probíhat potřebné měření. Abych to řekl srozumitelně, při paměti scének z filmu Vlastníci, že jeden takový „prudič“, který bojkotuje všechno a kvůli němu se ani fotovoltaika nepostaví, tímto opatřením odpadá.

Kdy se solární elektrárna na střeše bytového domu vyplatí?

Na to žádný jednoznačný recept neexistuje. Liší se jednotlivé objekty, jejich osazenstvo i spotřeba. Nicméně určitý klíč k promyšlení si toho, zda se nájemníkům vyplatí investovat do komunitních energetických center, dává už současná legislativa, chcete-li Lex OZE I. A ta  pro decentralizovanou energetiku, jejíž součástí je právě i ta komunitní, přinesla už dost pozitivních věcí. Pro příklad – dříve bylo stanoveno 10 kW peak výkonu elektrárny, aniž by člověk musel žádat o licenci a stavební povolení. Nyní se tento limit zvýšil na 50 kW. A to zřejmě bude v současnosti přirozený výkonový limit pro developery, investory a nájemníky, aby pořízení vlastního energetického zdroje bylo administrativně jednoduché. Když si uvědomíte, že obvyklý výkon fotovoltaiky pro rodinný dům je kolem 5 kW, pak padesát v podstatě stačí zhruba pro deset bytových jednotek. Respektovat by se také mělo pravidlo, že vlastní zdroj by měl co nejvíce pokrývat vlastní spotřebu. Za výkup elektřiny do sítě vám totiž dodavatel zaplatí citelně méně, než kolik musíte platit za dodávku. Dejte si tedy pozor na nabídky instalace co největšího výkonu, takříkajíc co střecha unese.

A co další hráči českého energetického trhu?

Dotáhnout do konce Lex OZE II je důležité také pro komunální sféru. A to právě proto, že řada nejen starostů, ale i hejtmanů vidí rozvoj komunální energetiky jako příležitost k rozvoji daného města, regionu či oblasti. Založit nějaké energetické komunitní centrum a dál ho rozvíjet se může stát součástí řady polických programů právě proto, že jejich navrhovatelé mohou říct: Tohle je řešení, které může pomoct s drahými energiemi. Založíme společenství obnovitelné energie, jež bude místní a dovolí nám sdílením vlastní vyrobené energie snížit její cenu a tím naše účty. Koneckonců řada měst a obcí, a nejedná se jen o Prahu a Brno, už k přípravě komunitní energetiky přistoupila.

To zní báječně, není to ale příliš idealistické?

Ano, očekávání jsou nesmírná, ale obávám se, že se celá akce bude rozbíhat spíše pomalu. Navíc při současném tempu projednávání zákonů v Poslanecké sněmovně reálně hrozí, že novela energetického zákona, která výše popsanou problematiku řeší, se zkrátka nestihne přijmout tak, aby začala platit od 1. ledna 2024, což je přitom termín, do kterého se to prostě už kvůli hrozícím sankcím EU stihnout MUSÍ. A jistě se dá odtušit, že už dnes je termín hodně na těsno. A za druhé, prováděcí vyhlášky a předpisy, které se uvedených věcí týkají, jsou sice v přípravě, ale nemohou předběhnout v platnosti samotný zákon.

Jak tohle všechno vidí tzv. velcí hráči?

Velcí hráči, kdy je součástí majetkové skupiny i distribuce elektřiny, jsou pochopitelně opatrní. Nové tržní modely nesmějí ohrozit tržby, které distribuční soustavy potřebují ke svému rozvoji. V případě ČEZ je další prioritou firemního rozvoje jaderná energetika. Firma v tomto případě také čeká na státní „Akt“, totiž na schválení státní energetické koncepce, která by měla vymezit mimo jiné také předpokládaný počet nových jaderných bloků. Jak pro samotnou firmu ČEZ a její akcionáře, tak i pro celý byznys, který se kolem toho točí, bude pak důležité vědět, jak se na tom všem bude podílet stát. Zda si stát ponechá v ČEZu pouze dosavadní podíl nebo dojde k pokusu o úplné či částečné vykoupení menšinových akcionářů. Zestátnění celého ČEZ by bylo finančně hodně náročné, proto se nabízí možnost restrukturalizace firmy, což znamená například vyjmutí a plné zestátnění jaderných a uhelných výrobních zdrojů energie, přičemž státní účast v tzv. zbytku by naopak mohla být i snížena, což by naopak znamenalo velké snížení výdajů pro státní rozpočet. Pokud odhlédneme od specifických problémů spojených s ČEZ a jadernými bloky, ostatní velcí dodavatelé jsou na přechod k moderní energetice podle mého názoru dobře připraveni a vědí, že musí přijít. Jejich role v nové podobě energetického trhu je důležitá.

Vědí, že míříme k tzv. menším zdrojům energií?

To rozhodně vědí a je to mimochodem typický znak decentralizované energetiky moderního střihu. A to i při vědomí toho, že pojem decentralizace může v někom vzbudit ne úplně dobré myšlenky a obavy z poruch zásobování. Uvědomte si, že bez pevného, fundamentálního, informačního a řídícího systému se budoucí energetika, kde budou vedle velkých bloků zároveň fungovat sta tisíce malých zdrojů, uřídit dobře nedá. Právě proto se nyní buduje Energetické datové centrum, kde by se veškeré informační toky měly v reálném čase sbíhat a vyhodnocovat. Jedná se o nutnost. A to je také důvod, proč provozovatel přenosové soustavy a distributoři říkají: „Ano, pojďme decentralizovat, ale musí to být všechno dobře připravené a řiditelné.“

Co vás vede k názoru o změně pozice státu v ČEZ?

Protože si myslím, že pro výstavbu jaderných zdrojů energie, zvláště v případě, kdy by se nakonec stavěly celkově čtyři nové velké jadernými bloky, je státní účast na tomto celém procesu nezbytná. Je nutné si uvědomit, že v takovém případě by zřejmě investiční náklady mohly zhruba dvojnásobně převýšit současnou tržní hodnotu ČEZu. Do takových investic se nikde na světě soukromý kapitál nehrne. Státní vlastnictví proto významně snižuje finanční náklady. Ostatně i tak se  bohužel výstavba jaderných bloků ve světě chronicky protahuje a prodražuje. Plná státní kontrola nad velkou energetickou firmou však může být výhodná i pro jiné projekty, které jsou sice pro stát strategickou záležitostí, ale pro soukromý kapitál příliš rizikové.

Existují názory, že budoucnost energetiky může být i v malých modulárních reaktorech. Je to tak?

Ano, do malých modulárních reaktorů se vkládají velké naděje a docela dobře se může stát, že první modulární reaktor se v ČR rozběhne o dost dříve než nový velký blok v Dukovanech. Přestože ale hovoříme o „malých“ reaktorech, i tak se bude jednat o dost vysoké výkony, v desítkách nebo i ve stovkách MW elektrického výkonu. Malé modulární reaktory zůstanou proto věcí velkého byznysu a s komunitní energetikou to reálně nemá nic společného, protože menší jednotky malého modulárního reaktoru budou svým výkonem zajímat spíše velký průmysl, typicky velkou chemičku. Třeba polská firma Synthos má velké plány s modulárními reaktory v Polsku, ale zároveň je obrovským spotřebitelem energie ve svém českém závodě v Kralupech, kde by se taková technologie mohla rovněž smysluplně využít. Vedle chemických, případně hutních výrob by modulární reaktory v našem prostředí dávaly smysl i v teplárenském průmyslu. Tento typ byznysu má u nás velkou tradici a význam. Centrální zásobování teplem postavené na uhlí mělo postupně přejít na plynovou spotřebu. Částečně se tomu nevyhneme, ale zemní plyn vzhledem k enviromentálním a nově strategickým a bezpečnostním důvodům už není v současné době považován za dlouhodobě udržitelné palivo. A v tom by mohla být příležitost i pro malé modulární reaktory.

Takže tyto technologie nejsou pro retail?

Teplárny zásobují teplem i domácnosti, tedy retailové odběratele, ale modulární reaktor určitě nikdy nebude retailovou technologií, jako je např. tepelné čerpadlo. Z hlediska výkonů a investiční náročnosti budou malé modulární reaktory zajímavou alternativou zejména pro energeticky náročný průmysl a pro teplárenství. V jiných oblastech to podle mého názoru nemá smysl. Ne proto, že by bylo potřeba nějaké velké místo na instalaci, ale právě kvůli výkonu, který může být třeba až 300 MWe, tedy jen o něco méně než stávající blok v Dukovanech. Takové výkony jsou pro retail úplný nesmysl, může to být zajímavé pro provozovatele nějakého centralizovaného systému, tedy spíše pro velké nebo středně velké město, nikoli pro městečko. S trochou Rozhovor odlehčení bych řekl, že rozhodně neplatí nějaké heslo jako malý modulární reaktor do každé rodiny.

Jaké problémy vidíte pro další rozvoj moderní české energetiky?

Česká energetika ztrácí svou tradiční konkurenční výhodu, kterou ještě do nedávna měla, totiž levné tuzemské hnědé uhlí. Díky němu jsme se stali energetickou velmocí a všichni jsme si zvykli na to, že jsme významnými exportéry energie. Tuto výhodu však ztrácíme. Pokud bychom si řídili svou energetiku izolovaně, pak bychom se asi tak nehrnuli do celoevropského systému obchodování s emisními povolenkami, těžili si své uhlí a vyráběli z něj levnou elektřinu mnohem déle. Chceme-li být ale součástí spolku zemí sdružených do Evropské unie, tak je nemyslitelné pro malou vnitrozemskou zemi, jakou jsme my, navíc silně proexportně orientovanou, fungovat na energetickém trhu podobným způsobem. Nicméně zcela pasivně přijímat vše, co se „upeče“ v Bruselu, také není dobrý přístup. Proto bychom měli více tlačit na smysluplné úpravy emisního obchodování, aby vznikl více stabilní systém bez šokových změn.

Víme, co máme nebo co jsme měli dělat?

To se teprve ukáže. Vyžaduje to totiž změny, které Češi sami v Evropě neprosadí. Třeba aktivněji využívat již existující nástroj v systému ETS, tzv. rezervu tržní stability. Řekl bych, že nejen tahem na branku, ale i komunikací cílů bychom se mohli inspirovat v Polsku. Tamní politici totiž dokážou, když je potřeba, pořádně bouchnout do stolu a jasně říct, kde je chyba. Vyčítám Evropské komisi, že nečinně přihlížela skokovému nárůstu ceny emisních povolenek a že se nechtěla nechat inspirovat návrhy na omezení růstu jejich ceny. Tím se ale nemůžeme nechat odradit, zrovna nyní se formuje další legislativa rozšiřující zpoplatnění emisí  uhlíku na další sektory ekonomiky, jako je doprava. Na tom bude potřeba hodně pracovat a zabojovat. A to i přesto, že systém emisních povolenek je pro všechny byrokraty v Evropě vábivý, neboť skýtá obrovské přerozdělovací pravomoci a příležitosti.

Tak co můžeme v energetice rozvíjet?

Pojďme si to vypočítat: Zemní plyn ani ropa není naše domácí komodita. Uhlí jde pryč. Slibujeme si, že díky naší velké tradici v jaderné energetice se právě tohle může stát zásadní pro další rozvoj energetiky v Česku. S tím souhlasím. Přestože dynamický rozvoj OZE je nezpochybnitelný, nikdy nebudeme mít tak dobrou roční dobu pro využití větrných elektráren. Ve srovnání s větrným severem a slunečným jihem Evropy budeme mít vždycky ve využití obnovitelných zdrojů energie jistou geografickou nevýhodu, což však nemůže být argumentem, že do OZE nemá cenu investovat. Jen si musíme být vědomi určitých bariér.

Je reálný scénář, že Česko vystoupí z jednotného energetického trhu?

Úplně nejtragičtější scénář typu „když vy nám tohle, tak my jdeme ven“ v Česku nenastane, aspoň doufám. Možná jsou takové požadavky atraktivní pro některé voliče, ale když by došlo opravdu na lámání chleba, jsem přesvědčen o tom, že by nikdo ani ze současné opozice nakonec z propojeného evropského energetického trhu neodešel. Vždycky bude někdo prohlašovat nějaké dost šílené cíle a scénáře, ale doufám, že i kdyby došlo nejen v Česku, ale i v Evropě k nějaké větší změně politické situace, nakonec každý hodí zpátečku. Převzít totiž odpovědnost za vystoupení z evropského energetického trhu, o vystoupení z EU ani nemluvě, není nic jednoduchého. Ani pro populisty.

Co je vlastně silnou stránkou české energetiky?

Rozhodně si myslím, že naší silnou stránkou je jak dobrá přenosová soustava pro elektřinu, tak i přepravní soustava pro plyn, čímž mám na mysli (v budoucnu) nejen zemní plyn. Robustní systém a naše geografické umístění tak říkajíc „v centru“ Evropy můžeme v budoucnosti ještě více využít. Pokud třeba Německo bude nakonec úspěšné při realizaci svých energetických cílů převážně založených na OZE, pak bude pro české obchodníky a jejich odběratele velmi výhodné nemít žádná přenosová omezení pro nákup levné elektřiny z Německa. Koneckonců energetická výměna je výhodná už dnes a chtěl bych rád zdůraznit, že pro obě strany. Rozhodně neplatí rozšířená domněnka, že Česko prodává svou levnou elektřinu do Německa, aby ji vzápětí draze dováželo. Aby vše dobře fungovalo, musí být náš přenosový a distribuční systém robustní, spolehlivý a z toho musíme udělat naši novodobou energetickou konkurenční výhodu. Musíme být připraveni, abychom v jakoukoliv dobu mohli využít nejen domácí přebytky elektřiny tak, když v jednom koutě republiky budeme mít přebytek, budeme si ho moct poslat jinam, ale i v tom mezinárodním měřítku. Na příkladu to bude jasnější. Není efektivní stavět nějakou obrovskou fotovoltaickou elektrárnu a nemít možnost si vzít, když nemám, přebytek energie z jiného místa, ale právě naopak. Bez vysoce kvalitní přenosové a distribuční sítě to zkrátka nepůjde.

Vše je ale o penězích. Bude se proto měnit poplatková struktura za energie?

Ano. Mělo by se více platit ne za přenesenou elektřinu, ale za danou službu. Zkrátka za to, že když budete potřebovat energii, tak ji zkrátka budete mít v každém okamžiku. A naopak. Když budete schopen regulovat svou spotřebu, pak vám za tuto schopnost „systém“ zaplatí. Myslíte, že to nejde? Ale jde. Každý má mrazák nebo ledničku. A vy si třeba domluvíte, že na hodinku mrazák automaticky na vyžádání vypnete, to je ok, mrazák se nerozmrazí, ale vy tu energii dáte k dispozici. Nebo nebudete nabíjet elektromobil v čase odběrové špičky.

V současné době se v Česku řeší hlavně cena silové elektřiny, v budoucnu se však systém bude muset transformovat do podoby, jakou jsem uvedl výše. Zkrátka platba za službu, za flexibilitu, lidově „za dráty“. A nemusí to být ve výsledku o tolik více, neboť se bude muset měnit spíše struktura systému. Mělo by začít platit pravidlo, že ten, kdo je schopen svou spotřebu řídit, ať už díky fotovoltaice kombinované s akumulací, nebo s tepelným čerpadlem, by měl platit méně než ten, kdo toho schopen není.